Nedělní pedagogické krasořeči: tentokrát o alternativách v reakci na odcizení

Pocit odcizení, sociálního chladu a nepřiměřeného tlaku na výkon pro výkon... To jsou příčiny rostoucího zájmu o pedagogické alternativy včera, dnes a možná i zítra. Rozvíjí se „pedagogika záchrany“ a vynalézá se flexischooling...

Téma pro tuto krasořeč čerpám z historické paralely. Zdá se (mi), že dnes je tomu podobně jako kdysi, i když samozřejmě trochu jinak. Reformní / alternativní pedagogické směry jsou v současnosti na vzestupu – stejně jako byly na počátku 20. století. A vypadá to, že mají i společný výchozí bod. Je jím pocit odcizení, sociálního chladu a neživotnosti byrokratizovaného školského systému v kombinaci s orientací na výkon pro výkon a efektivitu v ekonomizující se oblasti veřejného zájmu, jíž vzdělávání (kdysi) bylo.

Ale pěkně popořádku od začátku, jedno po druhém.

Nepřiměřená autoritativnost, přílišné lpění na tradičních výukových metodách, pohlavková didaktika, mechanické způsoby učení – to vše a ještě mnohé další bylo škole vytýkáno na přelomu 19. a 20. století. Nehumánnost – tímto slovem lze vystihnout kritiku školy, která se jevila jako odvrácená od dítěte a člověka vůbec. Výtky jsou podkládány údaji o narůstajícím počtu dětských sebevražd zapříčiněných tyranií školy. Leitmotivem kritiky je přetěžování dětí, na pedagogických kongresech se začínají ozývat lékaři a požadují, aby ve školách byly respektovány zásady (psycho)hygieny apod. Kritizována jsou zejména tehdejší gymnázia.

Kritika školy ústí do odezvy v podobě reformně pedagogického hnutí, jehož programem je hledání nové / lepší verze školy, výchovy a vzdělávání a jejich prostřednictvím též společnosti a života. Poptávka po nové škole sílí, mj. vlivem proměny způsobu života. Takzvaná „reforma života“ jako program počátku 20. století je reakcí na odcizení, jemuž lidé čelí v měnící se společnosti, která se modernizuje, institucionalizuje, racionalizuje apod., což vede k pocitu vykořenění a k obtížím při hledání smyslu života.

Jak vidno, reforma života má také svůj pedagogický rozměr. V nových výchovných a vzdělávacích koncepcích je dán obratem k dítěti, k životu, k přírodě a ke společenství a je nesen aktivizujícími a činnostními výukovými postupy nabízejícími prostor pro autonomii (svobodu, samostatnost, sebeřízení) učících se.

V přenesení do současnosti nezbývá než položit si otázku, zda dnešní zájem o pedagogické alternativy není opět reakcí na odcizení, na sociální (dnes navíc digitální) chlad, na přesmíru byrokratizované provozování škol, na tlak na výkon a jeho výkaznictví, na efektivizaci vzdělávání stále výrazněji ovládaného rukou trhu apod. A že je také reakcí na změnu životního stylu – o tom žádná.

Odezvy jsou tedy dost možná podobné. Kdysi, stejně jako dnes dochází k tomu, že vedle vzdělávání ve škole – pokud se problematizuje – posiluje vzdělávání, které je se školou spjato volněji, popř. se vymezuje do podoby odškolštění a odškolnění (unschooling).

Vyvést děti ze školy, která se zproblematizovala, a převést je do vzdělávání mimo školu (typicky domácího) se zdá být pochopitelným, a vlastně nezbytným opatřením v krizové situaci. Na nějaký způsob se zde ozývá motiv „záchrany“, díky němuž se reformní / alternativní pedagogice dostává sluchu a může se realizovat v praxi, jak postřehl E. Skiera (in Kasper, T. et al. (2008). Německé a české reformně pedagogické vzdělávací a výchovné koncepty – analýzy, komparace. Liberec: TUL, s. 46).

Faktem nicméně zůstává, že mnoho rodin cestu „odškolnění“ z různých důvodů nechce nebo nemůže následovat a sní o něčem na pomezí. O něčem mezi světem školy a světem mimoškolního (event. domácího) vzdělávání. Těší se, že někdo přijde s vynálezem, který oba světy propojí a půjde vstříc ideálu a duchu doby, jímž je pružnost neboli flexibilita. Něco takového by se muselo nazývat flexi... ...schooling. A jako by se stalo.

S myšlenkou flexischoolingu přichází v 70. letech 20. stol. R. Meighan, který si všímá, že rodiny praktikující domácí vzdělávání a školy nemusí být nutně v opozici. Naopak, jde o to vybudovat pružné vztahy a vytěžovat to nejlepší z obou světů. Mají se vzájemně otevírat a flexibilizovat tak, aby umožnily zohledňovat měnící se podmínky života společnosti, rodin i jednotlivců, jehož reforma je podle všeho opět na pořadu dne.