Nedělní pedagogické krasořeči: tentokrát o třídní knize, kterou hledáme už sedmý rok

Ztratí se třídní kniha, prosím.  Je to studentská legrace a já mám pro studentskou legraci pochopení.  Ale, chlapci, vždyť my už tu třídní knihu hledáme sedmý rok... A to už, nezlobte se, to už pomalu přestává být vtipné. (J. Cimrman)

Z Cimrmanovy hry víme, jaké pozdvižení na straně řídicích a kontrolních orgánů nastane, když zmizí třídní kniha. Ano, školy jsou byrokratickým podnikem a třídní kniha je jedním z nástrojů školské byrokracie. Do třídní knihy se zapisuje, co / kdo / kdy / jak vyučuje, respektive učí (se).

Tak například: 27. září, podstatná jména – rod, číslo, pád – opakování / samostatná práce. Třídní kniha – za roky školní docházky tisíce stran záznamů o tom, co bychom měli umět…

Kde se však bere to, co se do třídní knihy zapisuje? Další důležitý nástroj školské byrokracie: osnovy, nověji kurikulární dokumenty, zkráceně kurikulum. Učit se tomu musí, neboť je to v osnovách – tak nějak zní příslušné školské nařízení. Kontrolní orgány prověřují míru korespondence toho, co je uváděno v třídních knihách, a toho, co je v osnovách. Je-li vše v pořádku, úřední šiml zařehtá. A pokud by snad mělo být něco v nepořádku, řešením je založit někam třídní knihu.

Smyslem této krasořeči ovšem není lamentovat nad tím, že škola je byrokratickým podnikem. Daleko spíše jde o to vysvětlit, že je zde něco, co školu vymezuje v jejím cílovém zaměření a v její obsahové náplni. A toto něco je kurikulum. 

Kurikulum vymezuje školu tím, že stanovuje cíle a obsahy vzdělávání. Obecně vzato, kurikulární (vzdělávací) programy jsou ve škole od toho, aby zajistily reprodukci kulturního dědictví a současně připravily mladé lidi na řešení problémů života a světa. To, co má kurikulum zajišťovat směrem k oborům, lze označit jako oborovou propedeutiku - škola totiž připravuje nové generace pro práci v oborech. To, co má kurikulum zajišťovat směrem k životu a světu, lze označit jako životní propedeutiku či jako přípravu na život. Z napětí mezi tradováním kulturního (oborového) kánonu a přípravou na život v tušené budoucnosti se zakládají hlavní funkce školy.

Pokud jde o aktéry – do hry vstupují politici, jejichž úlohou je vymezit a zdůvodnit vzdělávací poslání školy. Jejich prodlouženou rukou jsou tvůrci vzdělávacích programů, tj. programátoři kurikula. Část z nich pracuje na národní úrovni – vytvářejí rámcové vzdělávací programy, ostatní působí na úrovni školy (jako učitelé) a v daných rámcích vytvářejí školní vzdělávací programy. Tvůrci rámcového kurikula zajišťují také výběr a strukturaci vzdělávacího obsahu. Učitelé-praktici jsou zde potom od toho, aby zajišťovali samotné zprostředkování obsahů žákům. Přitom jde o vytváření mostů mezi životními zkušenostmi žáků a obsahy zahrnutými do kurikula. 

Fakt, že kurikulum vymezuje školu, zůstává nedoceněn, přestože v posledním desetiletí u nás probíhala reforma kurikula, jejímž cílem bylo přimět a naučit pedagogy rozvíjet své školy cestou tvorby školních vzdělávacích programů. Práce s kurikulem však byla a je ve školách mnohdy chápána jako nadmíru byrokratická záležitost. Na druhou stranu, při kurikulární reformě se řadě škol podařilo využít práci na kurikulu pro svůj prospěch a rozvoj. Takže možná budoucnost škol přece jen do jisté míry závisí na budoucnosti kurikula. 

Výzvou při vytváření kurikula je také nastavení cílů vzdělávání. Proměňuje-li se společnost ve směru přijímání plurality a současně individualizace v hodnotových orientacích, ve světonázoru, v religiozitě, ve způsobech vedení života a podobně, je otázkou, jak na to reagovat při vymezování obecných cílů vzdělávání. Prozatím si lze povšimnout, že v důsledku uvedeného dochází k sekularizaci školy a pedagogického působení. Kurikulum se jeví jako cílově – hodnotově – neukotvené, zejména pokud jde o jeho spirituální a etickou dimenzi.

Další problém se týká vzdělávacího obsahu. Na otázku, které vědění má být zprostředkováváno ve škole, se dříve odpovídalo: to, které je součástí kánonu – tj. prověřeného a autoritativního vědění v jednotlivých oborech. Jenomže odvozovat vědění pro školu z kánonu znamená vytvořit kurikulum sice obsahově hodnotné, avšak v principu zastaralé (součástí kánonu není to, co neprověřila tradice) a přehlcené (kánon je rozsáhlý). 

Největší výzvou v oblasti kurikula bude však asi hledání rovnováhy mezi tradováním minulého (orientací na kulturu a obory) a přípravou na budoucnost (orientací na žáky a život). Nakonec se snad přece jen podaří zkomprimovat velké téma do stručného doporučení. Což takhle: Lidi posilovat a věci objasňovat?